Úvod - právo na vzdělání

 

Článek 26

 

1. Každý má právo na vzdělání. Vzdělání nechť je bezplatné, alespoň v počátcích a základních stupních. Základní vzdělání má být povinné. Technické a odborné vzdělání budiž obecně přístupné a rovněž vyšší vzdělání má být stejně přístupné všem podle schopností.


2. Vzdělání má směřovat k plnému rozvoji lidské osobnosti a k posílení úcty k lidským právům a základním svobodám. Má pomáhat ke vzájemnému porozumění, snášenlivosti a přátelství mezi všemi národy a skupinami rasovými a náboženskými, jakož i k rozvoji činnosti Organizace spojených národů pro zachování míru.


3. Rodiče mají přednostní právo volit druh vzdělání pro své děti.

 

Vzdělání dnes považujeme za hodnotu, o niž stojí za to usilovat a která nám zajišťuje rozvoj naší osobnosti, lepší orientaci ve světě, dobrou práci i společenský status. Možnost získat vzdělání je dnes mnohem větší než kdykoli v minulosti. Považujeme za samozřejmost, že se běžně vzdělávají ženy, chudí i příslušníci nejrůznějších menšin. Toto však stále ještě neplatí všude a v mnoha zemích je vzdělání nedostupným luxusem, který je určený jen privilegovaným. Nejedná se jen o rozvojové země, stále palčivější se v některých státech stává otázka placení školného a jeho možný vliv na přístup k vyššímu vzdělání chudších a marginalizovaných vrstev obyvatelstva.


U nás je právo na základní vzdělání zaručeno ústavou, základní školní docházka je povinná, možnosti středoškolského vzdělání jsou velmi pestré (a většinou bezplatné) a vysokoškolské studium dokončuje stále více absolventů. Zdá se tedy, že u nás žádný problém s právem na vzdělání a jeho uplatňováním nemáme. Nicméně i v České republice existuje skupina obyvatel, jejichž možnosti dosáhnout středoškolského či vysokoškolského vzdělání jsou různými okolnostmi značně ztíženy. Jedná se o romské děti, které jsou běžně zařazovány do praktických škol určených pro žáky s lehkým mentálním postižením. Absolvování těchto škol, ve kterých je učivo jednodušší a důraz je kladen na praktické dovednosti, jim v podstatě znemožňuje pokračovat na jiné střední škole, než je střední odborné učiliště. Diskriminaci v přístupu ke vzdělání romských dětí uznal i Evropský soud pro lidská práva, když v roce 2007 rozhodl ve prospěch Romů žalujících ČR v případě D. H. a ostatní za to, že byli nespravedlivě zařazeni do zvláštní školy, což jim znemožnilo další vzdělávání. Vyhodnotil též, že testy, na základě kterých jsou žáci do zvláštních škol (dnes základních škol praktických) umisťováni, neberou v potaz to, že děti přicházejí z jiného sociokulturního prostředí, což je výrazně znevýhnodňuje.

 

V roce 2014 a 2015 proběhla kampaň Amnesty International vycházející z výzkumné zprávy, dle které romské děti na českých školách stále zažívají etnickou diskriminaci. Lidé, kteří se do kampaně zapojili, vyzývali českou vládu k tomu, aby problém diskriminace romských dětí vůbec uznala a aby přijala komplexní opatření, která segregaci a diskriminaci romských dětí v českém vzdělávacím systému ukončí.


Studenti by si při práci s tématem měli uvědomit význam a důležitost vzdělání, výsady, které poskytuje, a také nerovnosti, které v přístupu k němu na mnoha místech světa i v České republice stále přetrvávají.