Omezování svobody slova na internetu

Termín cenzura je odvozen od latinského slova censor, označujícího římského úředníka, jehož úkolem bylo sčítání obyvatel a dohlížení na morálku. Cenzura obecně znamená kontrolu a omezování svobody slova a projevu ve veřejném prostoru. Jsou potlačovány názory, které stát nebo jiný kontrolní orgán považuje za nežádoucí, nevhodné, škodlivé nebo citlivé. Ve většině případů je zřizována státem, armádou, náboženskou organizací nebo vedením firmy. Vyskytuje se v mnoha oblastech veřejného života a má mnoho podob. Nejčastěji se s ní setkáme ve veřejných sdělovacích prostředcích (rozhlas, televize) a v umění (knihy, filmy, hudba). Kromě snahy cenzurou omezovat určité politické nebo náboženské názory, je cenzura využívána například i k ochraně národní bezpečnosti, zamezení projevům rasové, náboženské či jiné nenávisti nebo dětské pornografii. Mnoho zemí poskytuje zákonnou ochranu proti cenzuře, avšak ne absolutní.

 

Jednou z podob cenzury je i omezování svobody slova na internetu. Cenzurou na internetu se rozumí kontrola nebo omezování toho, co může být zpřístupněno, publikováno nebo prohlíženo na různých internetových stránkách. Internetová cenzura je prováděna přímo státem a jeho orgány nebo soukromými organizacemi na příkaz vlády či z vlastní iniciativy. Ze strachu z právních a jiných důsledků nebo z náboženských, politických či obchodních důvodů se i sami jednotlivci nebo organizace podrobují autocenzuře. Rozsah cenzury internetu se liší stát od státu. Zatímco v některých, zejména demokratických, státech je obsah internetu cenzurován velmi málo, v jiných zemích je omezován přístup ke zprávám o některých událostech z domova i ze světa či možnost diskuze mezi občany. Zvýšená snaha o cenzuru obsahu internetu je velmi častá před, nebo po volbách, nebo když jsou očekávány protesty či nepokoje. Jako například při událostech spojených s arabským jarem. Dalšími důvody pro cenzuru na internetu jsou ochrana autorských práv, pomluvy, obtěžování a uveřejňování obscénního materiálu.

 

Třebaže má internetová cenzura mnoho společných rysů s klasickou cenzurou, jako kontrola obsahu, postihování lidí, kteří šíří „závadný“ obsah apod., existuje i několik specifik. Internet například nezná státní hranice, a proto vše, co je online, je přístupné všem lidem, kteří mají přístup k internetu. Obyvatelé země, jež zakazuje zveřejňování určitých informací, je tak mohou dohledat na webových stránkách provozovaných na území jiného státu. To nutí cenzory k využívání specifických technických metod jako blokování webových stránek, blokování konkrétních webových aplikací, filtrování obsahu webů či filtrování vyhledávaných slov a frází ve vyhledávačích. Významným rozdílem od většiny ostatních medií je i možnost aktivní role čtenářů a návštěvníků webu.

 

Technologicky zdatní uživatelé internetu mohou najít způsob, jak získat přístup k blokovanému obsahu. Nicméně blokování webových stránek, serverů nebo internetových aplikací zůstává velmi účinným prostředkem omezení přístupu běžných uživatelů k citlivým nebo „nevhodným“ informacím. Například Čína, jedna se zemí s nejvyšší mírou internetové cenzury, je schopna vynaložit značné množství prostředků na budování a udržování komplexního systému cenzury internetu.

 

Jak už bylo řečeno, motivy, rozsah a účinnost cenzury na internetu se liší zem od země. Země, kde je cenzura prováděna státem nebo na základě nařízení státu, jsou však soustředěny ve třech světových regionech: ve východní Asii, Střední Asii a na Blízkém východě a severu Afriky. Nejznámějším státem v souvislosti s cenzurou je Čínská lidová republika, která blokuje weby o dalajlámovi, zásahu proti studentům na Náměstí nebeského klidu v roce 1989 nebo zakazuje přístup k zahraničním internetovým stránkám jako Facebook, Twitter nebo YouTube.

 

Opomíjenou a málo zmiňovanou zemí v souvislosti s cenzurou internetu je Vietnam, který v současnosti patří vedle Číny a Íránu mezi největší vězení pro blogery a kyberdisidenty na světě. V zemi jsou blokována významná světová média jako BBC, CNN, Radio Free Europe / Liberty Radio, Radio Free Asia a další. Od roku 2009 je Vietnamcům znemožněn i přístup na Facebook. Velmi významným zdrojem necenzurovaných informací jsou pro Vietnamce žijící doma i v zahraničí blogy. Více informací o situaci ve Vietnamu a seznámení se s podmínkami, ve kterých žijí samotní blogeři, je možné v časopise EXISTense (1/2013).

 

Otázce omezování svobody slova na internetu, sledování situace v jednotlivých zemích a informování o tomto problému se věnuje několik nevládních organizací – OpenNet Initiative, Reporters Without Borders a Freedom House –na jejichž internetových stránkách je možno nalézt velké množství relevantních informací k tomuto tématu.