Svoboda slova

  • Svoboda tisku je v roce 2016 celosvětově nejnižší za posledních 13 let.
  • Pouze 13 % světové populace má přístup ke svobodným médiím.
  • 10 nejhůře hodnocených zemích, které omezují tisk a svobodu slova, jsou: Severní Korea, Turkmenistán, Uzbekistán, Krym, Eritrea, Kuba, Rovníková Guinea, Ázerbájdžán, Irán a Sýrie.
  • Nejvíce novinářů bylo v roce 2016 vězněno v Turecku. Za mřížemi se jich ocitlo nejméně 81.
  • Minimálně 111 lidí bylo v Číně v roce 2016 uvězněno v souvislosti s jejich aktivitou na internetu.

 

Tři policisté zadržují politického aktivistu během protestu v Baku, Ázerbajdžán, 12. března 2011. ©AIR12 Press Images

 

Svoboda slova nebo projevu je právo vyjadřovat své názory a myšlenky bez ohledu na to, zda se tak děje ve veřejném, nebo soukromém prostoru, a na použité médium (tisk, internet apod.). Svoboda projevu byla uznána za právo náležející všem lidem a zakotvena v Článku 19 Všeobecné deklarace lidských práv a v Mezinárodním paktu o občanských a politických právech (ICCPR)


Zmíněný článek Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948 říká:

„Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice.“

 

Ani v 21. století však právo svobody slova a ochrana před cenzurou není absolutní. Kromě potlačování odlišných názorů v autoritativních režimech podléhá právo na svobodu projevu v demokratických státech určitým omezením z důvodu ochrany národní bezpečnosti, zamezení projevům rasové, náboženské či jiné nenávisti, ochrany práv druhých osob nebo veřejného zdraví a morálky.


V roce 2016 svoboda tisku klesla kvůli novým hrozbám novinářům ve velkých demokratických státech a přísným opatřením vůči svobodným médiím v autoritativních zemích jako Rusko a Čína.

Politici v demokratických zemích jako Polsko a Maďarsko oslabují a podkopávají tradiční média, ovlivňují veřejnoprávní vysílání podle svých zájmů a propagují spřátelené soukromé stanice.

Země s autoritativním režimem jako Turecko, Etiopie a Venezuela využívají politické a společenské nepokoje jako záminku k tvrdým zásahům proti nezávislým nebo opozičním médiím.

Čelní představitelé v některých zemích subsaharské Afriky, Středního východu a Asie vytvářejí zákony omezující svobodu slova na internetu, nebo dokonce zastavují provoz telekomunikačních služeb (WhatsApp, Twitter) v klíčových momentech – před volbami nebo během protestů.


 

Z historie svobody slova

  • V roce 399 př. n. l. odmítá Sokrates nabízenou milost výměnou za opuštění filosofování a říká: „budu poslouchat více boha nežli vás“.
  • V roce 1633 je obviněn fyzik a astronom Galio Galilei z kacířství poté, co odmítl v té době platnou představu, že Slunce se točí kolem Země.
  • Holandský myslitel Erasmus Rotterdamský v knize O výchově křesťanského vladaře vydané v roce 1516 píše: „ve svobodném státě i jazyky by měly být svobodné“.
  • Svoboda projevu byla nejdříve zaručena ve Francii Deklarací práv člověka a občana z roku 1789.
  • O tři roky později, v roce 1791, byl přijat ve Spojených státech amerických První dodatek k ústavě, který kromě svobody vyznání, shromažďování a tisku garantoval i svobodu slova.
  • V roce 1859 publikoval Charles Darwin knihu o evoluci a teorii přírodního výběru navzdory odporu církví a věřících.
  • Ruský spisovatel Alexandr Solženicyn v roce 1962 publikuje novelu Jeden den Ivana Děnisoviče popisující život v pracovním táboře během Stalinovy vlády. V roce 1974 byl Solženicyn zbaven ruského občanství a vyhoštěn ze země.
  • V roce 1989 íránský ájatolláh Chomejní vyhlásil fatvu nad spisovatelem Salmanem Rushdiem kvůli jeho knize Satanské verše, kterou označil za rouhačskou.