Diskriminace

Diskriminací se obecně rozumí odlišné zacházení ve srovnatelných situacích bez rozumného odůvodnění – např. prodejce odmítne obsloužit zákazníka z důvodu jeho rasy nebo sexuální orientace, zaměstnavatel platí zaměstnankyni nižší plat než jejímu kolegovi, protože je žena apod. Aby se ale jednalo o diskriminaci v právním smyslu, a dotčená osoba se proti takovému zacházení mohla účinně bránit případně také u soudu, nestačí se diskriminovaným či diskriminovanou pouze cítit – diskriminace musí skutečně existovat, to znamená, že takové jednání musí mít znaky, které jsou obecně popsané a zakázané zákonem (zákon ale nespecifikuje každé jednání, které je diskriminativní, pouze popisuje obecné podmínky).

Mezinárodní úmluvy, národní ústavy i zákony vymezují takzvaně "zakázané důvody", ze kterých s lidmi nesmí být zacházeno odlišně. V České republice tyto důvody vymezuje Listina základních práv a svobod. Jsou jimi pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, víra a náboženství, politické či jiné smýšlení, národní nebo sociální původu, příslušnost k národnostní nebo etnické menšině, majetek, rod nebo jiné postavení. Odlišné zacházení s jednotlivci nebo skupinami osob z těchto důvodů je protiprávní a v některých případech se může jednat i o trestný čin.

Diskriminací naopak nejsou takzvaná pozitivní opatření (někdy také nazývána vyrovnávací opatření). Jejich podstatou je určitá forma zvýhodnění pro dosud znevýhodněné skupiny s cílem vyrovnat jejich příležitosti. Příkladem pozitivních opatření může být vyhrazování pracovních míst pro osoby se zdravotním postižením, stipendia pro etnické menšiny nebo kvóty pro méně zastoupené pohlaví ve vedoucích pozicích v zaměstnání.

Zdroj