Od rozsudku smrti ke svobodě: příběh naděje a odhodlanosti

4.11.2017

Ghaňan Cephas Komla Dzah byl v roce 1995 obviněn za vraždu Nigerijce v Accře, hlavním městě Ghany, a v roce 2000 byl odsouzen k trestu smrti pověšením. V roce 2015 byl 77letý Dzah prezidentem omilostněn. Stál si za svou nevinou ode dne, kdy byl zatčen. Sabrina Tucci z týmu Amnesty International bojujícího proti trestu smrti mluvila v Accře s Cephasem Komlaem Dzahem o tom, jaké to je čekat na smrt.

 

Když si vybavíte moment vašeho zatčení, můžete popsat, co se stalo?

Bylo to cestou na farmu, když přijel nákladní vůz a zastavil. V něm seděli tři policisté. Ti mě zatkli a řekli mi, že jsem někoho zabil. V té době jsem byl farmář, šel jsem s mačetou v ruce pracovat na pole. Policisté mě ale vzali na policejní stanici do města Ho v regionu Volta, kde jsem ve vazbě strávil čekáním na soud 5 let. Po rozsudku jsem dalších 13 let čekal na popravu ve vězení Nsawam. Dohromady jsem byl ve vězení 18 let za něco, o čem jsem nic nevěděl, za zločin, který jsem nespáchal.

Co se dělo během soudu?

U soudu jsem vůbec neměl právníka, případ posuzovali bez jakéhokoli právního zástupce. Prostě jen řekli, že jsem spáchal zločin. V tu dobu jsem s tím nemohl nic dělat. Když jsem byl odsouzen k smrti, nemohl jsem se ani odvolat, protože jsem neměl peníze na zaplacení právníka.

Co vám běželo hlavou, když jste poslouchal, jak vás odsuzují k smrti?

Nechápal jsem, co se děje, jen jsem věřil v Boha a v to, že mě zachrání. Věděl jsem, že jsem žádný zločin nespáchal.

Jak jste trávil dny ve vězení?

Dával jsem lidem rady o životě, protože vězení není dobré místo, není to místo pro člověka. Psal jsem o životě, o svých myšlenkách a věcech, kterými jsem si prošel. Všechno jsem to sepsal a texty mám teď u sebe doma. Také jsem se učil vyrábět houby a pouzdra na tužky. Vězení není a nikdy nebude místo pro lidské bytosti. Když se do něho dostanete, pravděpodobně už ven nevyjdete, ale zemřete tam.

Jak jste se cítil během prvního týdne na svobodě?

Byl jsem vážně šťastný. Doma to bylo skvělé. Lidé se dlouho báli, že ve vězení zemřu. Takže v ten den jsem cítil jenom štěstí. První neděli, kterou jsem strávil doma, jsem šel poděkovat do kostela. Rodina na mě čekala, lidé věděli, že jsem se vrátil, takže mě čekali. Cítil jsem to vřelé přijetí, až jsem se v kostele radostí roztančil. Víte, v době, kdy jsem se vrátil zpět, většina starších lidí, které jsem znal, byla po smrti. Proto jsem jako jeden z nejstarších ve vesnici převzal tu zodpovědnost role staršího. Lidé mě respektovali a chodili si ke mně pro rady. Přijet na setkání s Vámi pro mě bylo velmi těžké, lidé z naší komunity se báli, aby se mi něco nestalo [směje se] a oni mě znova neztratili.

Co si myslíte o trestu smrti?

Ne, není dobrý. Měl by se zrušit. Víte, jako člověk, když spácháte zločin, Bůh vám odpustí. Proč si navzájem nemohou odpouštět lidé, když Bůh může? Proč? Vím, že Bůh je se mnou, vždycky. Vláda by měla trest smrti zrušit a nahradit ho jinou formou trestu… Prosím, nepřestávejte bojovat za svobodu lidí, jako jsem já. Bůh vám žehnej.

 

Trest smrti v Ghaně

K červnu 2017 čekalo v Ghaně na svou popravu 148 lidí, všichni odsouzeni za vraždu. Přesto, že poslední popravy v zemi proběhly v roce 1993, soudy dosud nepřestávají vynášet rozsudky smrti a nechávají odsouzené trápit v celách. Amnesty International je znepokojena podmínkami v ghanských věznicích a má pochybnosti o spravedlivosti soudních procesů, které vedou k vynesení rozsudku smrti. Zpráva Amnesty International z roku 2017 nazvaná „Uvězněni a zapomenuti“ po ghanských politicích požaduje zmírnit rozsudek u všech odsouzených k smrti a zrušit v zemi trest smrti pro všechny delikty.

 

Sabrina Tucci: Již 40 let bojuje Amnesty proti trestu smrti

„Příběh Cephase Komla Dzaha vypovídá o odhodlanosti a naději. Slyšet vše, čím si tento muž prošel, o nespravedlivém soudním procesu bez nároku na vlastního obhájce, o zážitku blízké smrti, ale i jeho pozitivním přínosu pro svou komunitu – to vše je hluboký emocionální zážitek. Utvrdilo mě to v přesvědčení, že trest smrti není v pořádku a měl by být zrušen.

Tento rok je to právě 40 let, co se Amnesty International začala věnovat kampani za zrušení trestu smrti. Za tu dobu vzrostl počet zemí, které zrušily trest smrti pro všechny delikty, z 16 z roku 1977 na 105 k dnešnímu datu, a to včetně 19 zemí v Africe. Věřím, že je jen otázkou času, než bude trest smrti pouze záležitostí učebnic dějepisu.

Lidé po celém světě ale stále nepřestávají být každý den popravováni. K roku 2016 Amnesty zaznamenalo nejméně 1 032 poprav a 3 117 odsouzených čekajících na popravu. Je však plno dalších případů, o kterých nejsou dostupné žádné záznamy.

Dodnes neexistuje důvěryhodný důkaz, že trest smrti odrazuje lidi od páchání zločinu účinněji než trest odnětí svobody. Popravu nelze vzít zpět, neumožňuje ani rehabilitaci odsouzeného do normálního života. Když soudní systém udělá chybu, není cesty zpět. Dokud se soudní systém může zmýlit, nemůže být vyloučeno riziko popravení nevinného člověka.

Trest smrti často diskriminuje a je zneužíván vůči chudým a menšinám. Často se ti, kteří byli odsouzeni k smrti, neprovinili tím nejhorším zločinem, pouze si nemohli dovolit najmout zkušeného právníka, který by je bránil. Často jsou také souzeni krutými žalobci či soudci.

Trest smrti porušuje právo na život, které má každá lidská bytost. Je to krutý, nelidský a ponižující druh trestu.“

 

Sabrina Tucci, Amnesty Death Penalty Team, Wire, říjen–prosinec, 2017