Kdo by měl hrát klíčovou roli v ochraně dělníků v oděvním průmyslu v rozvojových zemích?

Před třemi lety, v dubnu 2013, došlo v Bangladéši k neštěstí s více než 1 100 oběťmi, když spadla budova Rana Plaza, v níž vyrábělo několik místních podniků oděvy pro západní trh. Zaměstnanci byli přinuceni přijít do práce, ačkoli se předchozí den objevily na zdech praskliny. Bohužel to nebylo poprvé, kdy kvůli špatným technickým podmínkám či nedbalosti nadřízených v asijských továrnách zemřeli lidé. Díky této tragické události se však začalo opět více mluvit o podmínkách, v nichž dělníci v oděvním průmyslu v rozvojových zemích pracují, a také o přístupu zaměstnavatelů a vlád.

Dělníci v oděvním průmyslu, jehož výroba se výrazně soustředí do rozvojových zemí, zejména do jižní a jihovýchodní Asie, pracují v podmínkách, která často nenaplňují základní lidská práva. Někteří přirovnávají poměry v továrnách až k otroctví  –  dlouhá pracovní doba, nízké platy neumožňující život nad hranicí chudoby, práce bez pracovního poměru, a tedy často žádná právní ochrana či finanční kompenzace v případě úrazu nebo úmrtí dělníka. Mnozí dělníci se potýkají se zdravotními problémy způsobenými prací s toxickým materiálem bez ochranných pomůcek a pracovními úrazy způsobenými nekvalitním technickým vybavením a nedodržováním bezpečnosti práce. Situace se v různé míře týká všech hlavních oděvních producentů na světě: Číny, Bangladéše, Indie, Pákistánu, Vietnamu, Kambodži a Indonésie.

Odbory stěží mohou zaměstnancům pomoci. Jejich činnost je velmi omezená, protože ji zaměstnavatelé potlačují a aktivistům vyhrožují. Legislativa na ochranu zaměstnanců bývá v těchto zemích často nedostatečná, viníky neštěstí trestá jen minimálně a neodradí je od praktik vykořisťujících dělníky. Příčina laxního přístupu zákonodárců tkví v některých případech i v tom, že jsou sami napojeni na oděvní průmysl (např. vlastní továrny na oděvy) nebo mají významný vliv v hlavních politických stranách. Na ochranu dělníků v oděvním průmyslu existují mezinárodní standardy a dohody z iniciativy Mezinárodní organizace práce (ILO), OSN i OECD, ale nepřijaly je všechny státy, a nejsou tak příliš efektivní. Po tragédii pádu Rana Plaza v roce 2013 začaly být v této otázce aktivnější neziskové organizace a EU vydala několik rezolucí, avšak jejich vliv na reálné pracovní podmínky v rozvojových zemích je také jen velmi omezený.

Klíčovou roli v ochraně práv dělníků hrají odběratelé výrobků, tedy západní oděvní firmy, které mohou vyvíjet tlak na své dodavatele a vykonávat pravidelné důsledné kontroly v továrnách. Pomoci pracujícím mohou také tím, že budou zboží objednávat stabilně, předvídatelně a s dostatečným předstihem, aby nenutili dodavatele k nárazovému  zvýšení produkce v časové tísni. Záleží však také na koncových zákaznících, aby od prodejců oděvů zodpovědnou politiku ochrany lidských práv a důstojných pracovních podmínek dělníků v oděvním průmyslu požadovali.

 

Chcete vědět více? Shrnutí problematiky naleznete například zde: www.europarl.europa.eu

 

Komentáře:

Přidat komentář