Lidská práva

"Dokud se nevrátí mír"

Traumatizovaní a vyčerpaní, rohingští uprchlíci v Bangladéši prožívají další kapitolu své bolestné historie jako nechtěný národ. Zástupce ředitele Amnesty v jižní Asii Omar Waraich se zúčastnil výzkumné cesty s cílem zdokumentovat jejich situaci v Cox’s Bazar, oblasti poznamenané utrpením Rohingů po dlouhá staletí.

Je příznačné, že Cox’s Bazar, oblast s nejdelší pláží na světě, dostala své jméno po uprchlické krizi. V roce 1784 král Bodaw U Waing, šestý monarcha barmské dynastie Konbaung, oblehl poslední stojící pozůstatky Arakanského království. Barmské ozbrojené síly pod vedením syna barmského krále a dědice trůnu zabily arakanského krále Tamadu a ovládly jeho území. Arakanští museli uprchnout a skryli se na samém jihovýchodním výběžku Bangladéše. Východoindická společnost vyslala do oblasti kapitána Hirama Coxe, aby zde dohlížel na poskytování pomoci uprchlíkům.

Přes 620 000 rohingských uprchlíků uteklo ze státu Rakhine v Myanmaru (Barmě) do Bangladéše mezi koncem srpna a prosincem 2017   30 000 těhotných žen bylo mezi uprchlíky   70. léta – 2017 rohingští muslimové také prchali před útoky barmské armády koncem 70. let, začátkem 90. let a v průběhu poslední dekády   1 milion Bangladéš je nyní domovem téměř 1 milionu rohingských uprchlíků

Dnes se na území Cox’s Bazar odehrává jedna z největší humanitárních krizí současnosti. Od genocidy ve Rwandě nebyl nikde na světe takto rychle vysídlen tak velký počet osob. Od 25. srpna 2017 podniklo náročnou, několik dní (a občas týdnů) trvající cestu ze své vesnice ve státě Rakhine už více než 620 000 Rohingů. Obtěžkáni velkou bolestí, cestovali se zbytkem svého majetku pěšky k řece Naf, tenkému pásu vody oddělujícímu Myanmar (Barmu) a Bangladéš. Tam se ocitli vydáni na milost převozníkům, kteří v jejich neštěstí vycítili příležitost.

Převozníci donutili uprchlíky rozloučit se se vší hotovostí a cennostmi, které s sebou měli. Rohingové neměli na výběr. Nemohli se vrátit do svých vesnic, protože ty mezitím lehly popelem. Hrůzy, které tam zažili (zabíjení, znásilňování a mučení), je přiměly hledat útočiště za hranicemi. Dokonce i teď, po třech měsících, další a další skupiny na první pohled vyčerpaných uprchlíků stále proudí hustými zelenými rýžovými poli. Obličeje mají strhané, bosé nohy plné ošklivých modřin a z očí jim čiší zármutek.

Krize je zatěžkávací zkouškou také pro poskytovatele humanitární pomoci, kteří dělají, co je vzhledem k okolnostem v jejich silách. Na samotné hranici uprchlíci dostanou lahev vody k uhašení žízně, energetickou oplatku k doplnění sil a mohou se uchýlit do stínu a odpočinout si. Ty, kteří potřebují lékařskou péči, postaví stranou a odvedou do nejbližší táborové nemocnice. Někteří uprchlíci utrpěli rány, které vyžadují ošetření. Mnozí se po cestě nakazili nemocemi. Podle bangladéšských úřadů je mezi uprchlíky na 30 000 těhotných žen, z nichž řada potřebuje péči gynekologa.

Jejich největším strachem je, že se stanou oběťmi další vlny násilí.

 

 

 

 

 

Prozatím jsou tito lidé zřejmě v bezpečí, ale jejich utrpení pokračuje. Tábor Kutupalong byl založen v 90. letech a měl pojmout desítky tisíc Rohingů, kteří prchali před tehdejší vlnou násilí. Nyní je ale tábor přeplněný, přestože už byl rozšířen do všech směrů. 1 200 hektarů původně zalesněného území bylo vykáceno, aby se udělalo místo nekonečně se roztahujícímu křehkému bambusu a stanům z plachtoviny. Počasí se skoro nedá vydržet. Spalující vedro přerušují jen monzunové deště a silné poryvy větru, který otřásá přístřešky. Lidé se bojí, co se stane, až přijde sezóna tropických bouří.

 

Uprchlíci v táboře jsou snadnou kořistí. Zločinecké gangy a překupníci lidí představují neustálou hrozbu. Panují obavy, že dochází k sexuálnímu zneužívání žen, že děti (pro něž neexistují školy) jsou nuceny k práci a že mladé muže rekrutují do ozbrojených skupin. Bangladéšské vládě patří dík za štědrost, ale už jí dochází trpělivost. Představitelé vlády i opozice si otevřeně stěžují, že Bangladéš nemá dostatek zdrojů, aby břemeno dokázal unést.

 

Země v současné době hostí téměř milion rohingských uprchlíků, pokud započítáme ty, kteří zůstali v oblasti Cox’s Bazar od doby, kdy je vyhnaly brutální útoky barmské vlády ke konci 70. let, na začátku 90. let a během posledního desetiletí. Bangladéšská vláda v listopadu podepsala repatriační dohodu s vládou Myanmaru (Barmy), ale její neurčitě formulované podmínky vzbudily obavy z uspěchaného navracení uprchlíků, kterým není poskytnuta dostatečná záruka, co se týká jejich bezpečnosti a důstojnosti. Uprchlíci, se kterými jsme hovořili, by se jednoho dne chtěli vrátit domů, ale ne dřív, než nastane mír. Jejich největším strachem je, že se stanou oběťmi další vlny násilí. Neradi by byli odsouzeni k osudu všude nechtěného národa a umístěni do Cox’s Bazaru jako mnoho jiných před nimi.

 

Wire Magazine, leden-březen 2018

 

Proč Rohingové museli uprchnout z Myanmaru (Barmy) a čemu tam čelili se dočtete zde, nebo podrobně ve výzkumné zprávě Amnesty International v angličtině.