Lidská práva

Istanbulská úmluva

Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, jinak známá jako Istanbulská úmluva, je dokument mezinárodního práva z roku 2011. Jedná se o nástroj, který má sloužit jako prevence před domácím a sexuálně motivovaným násilím. Dokument, který na první pohled vypadá jako smlouva, jejíž dodržování by mělo být samozřejmostí, čeří v některých Evropských zemích společenskou debatu a rozděluje politickou a odbornou veřejnost, včetně České republiky.

Co je to?

Istanbulská úmluva vznikla v reakci na celoevropsky rozšířenou skutečnost, že vysoké počty žen jsou obětmi domácího násilí a krutostí motivovaných jejich připsanou společenskou rolí, která vychází ze společenské nerovnosti mezi ženami a muži. Dokument má zajišťovat bezpečí všem ženám bez ohledu na jejich rasu, národnost, sexuální orientaci, věk, sociální původ či migrační status. Ačkoliv je úmluva směřována primárně na ženy (Ty bývají obětmi zhruba v 90 % případů; ČTK, 2015), obětmi násilí mohou být i muži, děti, nebo senioři. Cílem tohoto dokumentu je zajistit, aby se všem obětem napříč Evropskou unií dostalo stejné podpory a pomoci skrze harmonizaci právních norem, neboť dosud každý stát přistupuje k násilí na ženách jiným způsobem. Úmluva specifikuje zohledňované typy násilí následujícím způsobem:

• Domácí násilí (fyzické, psychické, ekonomické či sexuální)
• Nebezpečné pronásledování
• Sexuální násilí a znásilnění, obtěžování
• Vynucený sňatek
• Mrzačení ženského genitálu (obřízka)
• Vynucený potrat a sterilizace

Přičemž apeluje na to skutečnost, že nejvíce těchto násilných činů bývá pácháno mezi rodinnými příslušníky nebo v partnerském či manželském svazku, a tudíž by v takových případech měli agresoři dostávat přísnější tresty (Válová, 2020; Council of Europe, 2011).

Státy, které na tuto úmluvu přistoupí, se zavazují k tomu, že zde nebudou podporovány stereotypy spojené s ženskou či mužskou rolí ve společnosti, které napomáhají normalizovat násilí na ženách, měly by šířit osvětu o násilí a jeho dopadech, spolupracovat s nevládními organizacemi a zahrnout tuto problematiku do školních osnov. Státy rovněž musí disponovat dostatečným počtem azylových domů pro oběti, mít vyškolený personál a zajišťovat potřebné sociální a psychologické služby a poradenství. Krom toho musí uvedené skutky ustanovit jako nezákonné a nesmí je za žádných okolností zlehčovat, zejména ve jménu kulturních či náboženských tradic (Tamtéž).

Úmluva přichází s definicí a zavedením pojmu gender. Toto slovo znamená, že lidé se mohou cítit jako žena či muž (nebo jako oboje, ani jedno, či jako něco jiného) bez ohledu na to, jaké mají biologické pohlaví. Od toho, jestli se považují za ženu či muže, se odvíjí i to, jaké na ně má společnost očekávání. Tato očekávání se mohou stávat stereotypními – například ne všechny ženy chtějí mít děti a být příkladnými hospodyňkami, které se rády starají o všechny okolo, ale mnohé si chtějí vybudovat úspěšnou kariéru a třeba ani nevaří rády. Oba přístupy jsou zcela v pořádku. Na druhou stranu, aby byl muž správným mužem, tak nemusí mít rád fotbal, pít pivo, mít schopnost opravit v domácnosti vše od výměny žárovky po opravu závady na automobilu. I to je v pořádku. I muži mohou plakat, přiznat si slabost a ženy nemusí být přecitlivělé a obětavé na úkor svých potřeb (Martínková, 2017; Homfray, 2020).

Kdo ji přijal nebo nepřijal a proč?

Istanbulská úmluva byla podepsána Evropskou unií v roce 2014 a záhy na to ji podepsala a ratifikovala (schválila parlamentem, referendem či vládou a tímto úkonem přejala do vlastního právního systému) většina členských států včetně několika území pod jejich správou, např. San Marino či Andorra. Krom toho byl dokument podepsán například i Makedonií, Albánií, Srbskem či Bosnou a Hercegovinou, které o členství v Evropské unii usilují. Zhruba u desítky států, co smlouvu podepsalo, dosud nedošlo k ratifikaci, například v Maďarsku, Bulharsku, České republice nebo na Slovensku (Council of Europe). Turecko je zatím jedinou zemí, která od podpisu a ratifikace odstoupila (ČTK, 2021), přičemž Polsko o odstupu vážně uvažuje (Kučerová, 2020). Mezi členy Rady Evropy Istanbulskou úmluvu trvale odmítá Rusko a Ázerbájdžán, a to kvůli tomu, že dokument není v souladu s národní rodinou politikou a tradiční morálkou (Pompala, 2019; JAM News, 2020).

Ratifikace v České republice

Česká republika podepsala Istanbulskou úmluvu v roce 2016, přičemž ratifikace byla plánována na rok 2018. Kvůli politické a společenské polarizaci (názorovému rozdělení) k ratifikaci dosud nedošlo. Postoj vůči úmluvě se rozděluje na dva proudy. Na jedné straně stojí především konzervativní obec spolu s církevními institucemi, které stojí proti ratifikaci dokumentu. Tato skupina tvrdí, že zmiňované trestané skutky již jsou obsaženy v českém právu a není tudíž potřeba obdobný dokument přijmout (Advokátní deník, 2021; Soukup, 2018). K tomu se mezi jejich argumenty objevují nepřesné interpretace úmluvy, které se rozšířily mezi časté mýty. Jde například o tvrzení, že by s přijetím úmluvy vymizely české tradice jako slavení Velikonoc či lidové písně, děti ve školkách budou nucené si vybírat mezi různými genderovými identitami, muži se nebudou moci bránit proti falešným obviněním, nebo že dokument usiluje o smazání biologických rozdílů mezi ženami a muži. Úmluva usiluje pouze o vymýcení předsudků a společenské nerovnosti mezi pohlavími, které produkují násilí. Zároveň nedochází ke změně v dokazování domácího násilí (Úřad vlády ČR, Soukup, 2018).

Zastánci přijetí úmluvy, především Česká ženská lobby (organizace na podporu týraných žen), Amnesty International a liberální politici, argumentují, že dokument je důležitou prevencí a je třeba posílit ochranu obětí domácího násilí, které je v České republice velmi rozšířené (udává se, že ročně dochází až k šesti tisícům případů ročně) a jen málo násilníků je u soudu odsouzeno (CZlobby, 2018; Kašpárková, 2018). Dále argumentují tím, že v české společnosti převládá přesvědčení, že v mnoha případech je znásilnění chybou oběti, např. kvůli volbě nevhodného oblečení, chování nebo pohybem v potenciálně nebezpečných oblastech, např. ve špatně osvětlených ulicích apod (ČTK, 2015).

V současné době je jednání o Istanbulské úmluvě v Parlamentu ČR odloženo na rok 2022 po zvolení nové vlády. Covidová pandemie poukázala na to, že domácí násilí je skutečným problémem, kterým se musí politici zabývat (Vlčková, 2021).